Odkaz naděje Přemysla Pittera a Milíčova domu

V době německé okupace se Milíčův dům stal střediskem tajné podpory pronásledovaných židovských rodin a v roce 1945 organizačním centrem záchrany 800 německých, židovských a českých dětí.

Adresa:
Milíčův dům, Sauerova 1836/2, 130 00 Praha 3
Spojení:
  • 5
  • 9
  • 26

Pokračujte podle kolejí k Sauerově ulici. Funkcionalistická třípatrová budova vyčuhujícíc zpoza novostaveb je Milíčův dům. Na domě je pamětní deska.

Zavrhovat máme jen zlo, nikoli však ty, kteří mu podlehli Přemysl Pitter
{"lat": 50.0837292, "lng": 14.4617703}
V době německé okupace se Milíčův dům stal střediskem tajné podpory pronásledovaných židovských rodin a v roce 1945 organizačním centrem záchrany 800 německých, židovských a českých dětí.

Tuto krásnou funkcionalistickou budovu projektoval architekt Erwin Katona. Byl to pozdější ředitel Milíčova domu, Přemysl Pitter (1895–1976), kdo přesvědčil pražského stavitele Karla Skorkovského, aby tento dům postavil na vlastní náklady s tím, že mu dluh později splatí. Na Vánoce 1933 přivítal tehdy ještě jednopatrový dům první dětské návštěvníky.

Svačina na schodech Milíčova domu. (Foto: Archiv P. Pittra a O. Fierzové, Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského) 

Pittrův Milíčův dům, pojmenovaný po Janu Milíči z Kroměříže, středověkém sociálním pracovníkovi a reformátorovi, byl velice progresivní institucí. Milíčův dům fungoval pro děti z nejchudších rodin z proletářského Žižkova a okolí – děti od šesti do šestnácti let tu mohly po školní výuce smysluplně trávit volný čas, do Milíčova domu docházely každý den po škole i o víkendech, v neděli odpoledne bylo společné shromáždění. Jídlo bylo důsledně vegetariánské, v sezoně děti jedly, co si samy vypěstovaly na zahrádkách v okolí domu. Kromě kluboven, dílen a studovny využívaly hudební a tělocvičný sál, kde se vyučovalo na housle a klavír, rytmika a sborový zpěv, konala se tam i nedělní setkání. (Jedním z těchto dětí byla i Olga Šplíchalová, později Havlová.) Milíčův dům vedl ideově Přemysl Pitter, každodenní práci s dětmi řídila Olga Fierzová (1900–1990), pedagožka, hudebnice a Pittrova celoživotní spolupracovnice. Dále tady působili progresivní pedagogové Fedor Krch (1881–1973), Josef Rott, Anna Rottová a Anna Pohorská a další. Tito lidé měli normální práce, z nichž financovali provoz Milíčova domu – spolu s přispěvateli Pittrova časopisu Sbratření. Cílem nedirektivní „výchovy srdcem“ bylo, aby se dětem samým zalíbilo být dobrými a solidárními. V Milíčově domě zaměstnávali pedagogové děti smysluplnou činností a byli v komunikaci s dětmi důslední. Důležitou součástí byla veřejná krátká divadelní vystoupení, budující sebedůvěru.

Po roce 1934 sem docházely i děti německých emigrantů, kteří museli uprchnout z nacistického Německa. V době německé okupace se Milíčův dům stal střediskem tajné podpory pronásledovaných židovských rodin a v roce 1945 organizačním centrem záchrany německých, židovských a českých dětí. Po roce 1948 byl provoz Milíčova domu novým režimem systematicky ničen. Od roku 1976 v něm sídlí mateřská škola, která v roce 2001 převzala čestný název Mateřská škola Milíčův dům.

Kdo byl spiritus agens Milíčova domu? Přemysl Pitter byl humanista a odpírač vojenské služby a zastánce jejích odpíračů (za což pobyl dva měsíce v prvorepublikovém vězení!), praktický křesťan a laický kazatel, který se nikdy nestal členem žádné církve, publicista, fundraiser, streetworker, sociální pracovník, dobrovolník a vychovatel. A pacifista, který vystupoval jako nepohodlný kritik vládních postojů vůči českým Němcům: „Je dojemné, jak národové, kteří z války získali, stali se po válce mírumilovnými,“ ironizoval Pitter v roce 1929 postoj pražské vlády k obyvatelstvu Sudet.

Ruční práce v Milíčově domě. Třicátá léta. (Foto: Archiv P. Pittra a O. Fierzové, Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského)

Pittrovým mistrovským kouskem byla „Akce zámky“, kdy po skončení války v roce 1945 ve státem zkonfiskovaných zámcích Štiřín, Olešovice, Kamenice a Lojovice a bývalém hotelu v Ládví zřídil ozdravovny. V těchto ozdravovnách se Pitter a jeho dosavadní spolupracovníci – k nimž nově přibyl i lékař Emil Vogl, který se právě vrátil z Osvětimi – starali o zhruba 800 německých, židovských a českých bezprizorných a podvyživených dětí. Pitter jednal občansky neposlušně, když porušil zadání, které mu přikazovalo pečovat pouze a jenom o děti české národnosti. To bylo trnem v oku mnoha Čechů, řadu lidí navíc dráždilo Pittrovo odsouzení divokého odsunu Němců v roce 1945: „Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí, ovládnutý zaujetím a bezohledností. Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti?“

Po komunistickém puči v únoru 1948 mařil režim další Pittrovu pedagogickou činnost. V roce 1951 byl donucen k emigraci a společně s Olgou Fierzovou se následujících celých deset let angažoval jako streetworker, sociální pracovník a laický kazatel v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Zároveň volně spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa a do konce života vstupoval do živých polemik a vydával svůj časopis. Vedle řady jiných vyznamenání byl Pitter a Olga Fierzová prohlášeni institucí Jad Vašem Spravedlivými mezi národy.

Nevstoupil-li Přemysl Pitter, na rozdíl od Nicholase Wintona, doposavad do české historické paměti, jsme na vině spíš my, než Pittrova údajná kontroverze, plynoucí ze života bez morálních kompromisů. Zdá se, že Česká společnost se stále vyviňuje z historické viny, ztotožňuje levicové myšlení s komunismem, nedůvěřuje hrdinům, navíc těm „věřícím“. Pitter nikdy do žádné církve nevstoupil, byl praktický křesťan, Krista vnímal víc jako učitele než Boha. Věděl stejně jako Martin Buber, s nímž se později v Izraeli setkal, že Bůh potřebuje člověka jako partnera, že se spravedlnost sama od sebe nenastolí, že pravda sama od sebe nezvítězí. Česká společnost by samozřejmě mohla udělat víc pro to, aby byl Pittrův odkaz naděje známější. Ještě víc než uctívat Pittra a klást ho na piedestal je však ptát se, jak by Přemysl Pitter jednal v dnešní době environmentální a uprchlické krize a nastupujících autoritářských režimů a hledat v možných odpovědích inspiraci pro vlastní činnost.

Přemysl Pitter se svými svěřenci. (Foto: Archiv P. Pittra a O. Fierzové, Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského)
Použitá literatura a další odkazy:

Kudy dál?

Od Milíčova domu je to asi deset minut chůze k dalšímu zastavení stezky. Projděte parkem Parukářka až k dřevěné hospůdce, odtud jděte prudce dolů ke křižovatce, ale nevstupujte na mostík, nýbrž sejděte na odbočce před mostíkem směrem vlevo a záhy ostře vpravo dolů a jděte podél rušné silnice. Zde uvidíte zdálky přes parčík pomník statečného novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského. Půjdete pořád dolů na Prokopovo náměstí. Činžovní rohový dům č. 4, opatřený poštovní schránkou, je rodným domem Mileny Jesenské.

Komentáře: